26. února 1987 přicházím na svět. V Praze. Táta je stavař a s mámou se seznámili v práci. Máma je teď na mateřský a táta chodí do práce a po nocích hraje v klubech na kytaru v kapele. Vyrůstám na Barrandovském sídlišti, takže často chodíme do Prokopáku, nebo na barrandovský filmařský pláně koukat na kulisy. Přichází na svět můj první brácha. První jízda na oranžovém kole je v pohodě už i bez řidítek a nejdelší smyk uděláte jenom když to fakt rozjedete. Dělám z bahýnka skvělou keramiku. Líbí se mi jména prvních kámošů Čendy a Jendy protože se jim rýmujou a taky Petra je fajn, na louce mi zblízka ukazuje, jak jí některý lístky připomínaj srdíčka. Poprvé se před holkou stydim. Šťovík je tu ze začátku trochu kyselej, ale zvykám si rychle, snad nebyl počůranej. Pouštíme z kopce do silnice starý pneumatiky a zdrháme, to máte tak, když se člověk občas blbě připlete. Nic, stěhujem se do Liberce.

První třída liberecký základky je v pohodě, je to dobrý město, hlavně, že máme hned za panelákem klepače. Pískoviště už tě v tomhle věku moc netáhne, žejo. Lampa místního osvětlení je pikoklou minimálně dvacetkrát denně a skákat přes gumu umim taky, protože jsem občas venku se samýma holkama. Nikola se mi moc líbí. Dostávám první pusu na tvář a poprvý se objímáme, jsou to silný momenty. Když se mě v hudebce ptaj na co chci hrát, řikám, že na harfu, ale tu tam prej nemaj. Tak chodim do sboru a do houslí. Mám pokoj s bráchou a občas se pošťuchujem, to dá rozum, a tak mu pomáhám prolítnout skleněnejma dveřma a je tu krve jak z vola. Dobrý, přežili jsme to oba. Už mám i kolo s přehazovačkou – horáka, škoda, že se tu krade, takže už ho zas nemám. Bobovat chodíme na Smeťák a boby s volantem jsou nutnost, jinak si v závodech neškrtneš. Táta už pracuje doma jako soudní znalec a oceňuje domy a máma mu s tim pomáhá. Od mojeho narození má sice ekzém na rukách, ale je přesvědčená, že najde způsob, jak se ho zbavit. Liberec byl asi jen dočasnej, protože se stěhujeme zpět ku Praze do domečku v Úvalech. Když to říkám Nikole, je nešťastná a pláče. Nečekám to a taky jsem z toho smutnej. Ale vzduch je tady čerstvej, to jó. 

Od šestý třídy nastupuju na základku v Úvalech. Ve vesnický poloburanský škole se spíš uzavírám a potěšení moc nenacházim. Půl dne jen sedět a poslouchat? Co je to za demenci prosim? Škola sousedí se zvláštní, zvláštní? Ani ne. Bitky mě nepřitahujou a ani já je. Zdá se, že podobně to mám i s holkama. Nevadí mi to, zatim. Na svět přichází můj druhej brácha. Doklepávám devítku skoro se samejma jedničkama, abych se dostal na střední filmovou a televizní. Ke svému úžasu začínám vidět ve škole trochu smysl. Pětku z matiky v prváku zvládám, co mám taky dělat, ale když jsem to ukázal tátovi, tak řiká: “No, tak tohle jsem ještě neviděl.” Tátovi se daří a mámě taky, protože už objevila tu metodu a zbavila se ekzému. Drogy i vztahy se mi úspěšně vyhýbaj celou střední školu, což zpětně hodnotím pozitivně. Moje první práce je promítač v  multikině na Černém mostě. Stávám se členem Vokální skupiny VOSK. Potkávám jirenskou partu v čele s Kubou a tak pár let kalíme první ligu. Dostal jsem se na filmovou akademii v Písku, kde liga pod uměleckou rouškou jaksi pokračuje. Je to zábava. Ale po letech si řikám, že jsem toho chlastu do sebe vylil až příliš. Fuj. Na škole potkávám další várku přátel, jejichž vliv nasměroval platechnici mého života více tvůrčím směrem. Život mě začíná bavit.

Po pěti letech promuju na katedře zvukové tvorby a tak dostávám před jméno MgA. Ve zvukařině nenacházím tolik tvůrčího uspokojení a tak věšim tágo (zvukařská tyč co má na konci mikrfon) na hřebík. Kupuju si první dobrej foťák a začínám natáčet. Jde to dobře. Přichází první delší vztah a objevuju, že pořád je co objevovat. Dodávám pořady na klíč do hudební televize. Zdokonaluju se v produkci, v natáčení, střihu, efektech, citu pro grafiku, rád si udělám všechno sám, když víc umim, můžu i víc inkasovat, žejo, zrovna jsou totiž peníze aktuálním tématem. Celkem makám a vydělávám si na svoje první auto, ale nekupuju si ho. Přestávám hrát spoustu společenských her jako třeba: “Kdo má lepší mobil” a podobně. Díky finanční rezervě se rozkoukávám, jakoby zpomaluju a mám pocit vítězství nad systémem. Dělám víc co mě baví. Vybírám si práci jakou chci, nebo si od ní dávám na čas pokoj, další doušky svobody se dostavují. Máma se naučila léčit lidi, zakládá si poradnu pro osobní rozvoj a už vede i rodinné konstelace. Jsem jejím stálým klientem, čtu hodně duchovní literatury a stává se ze mě sluníčkář. Je ze mě mistr Rei-ki. Nacházím další část životní cesty a měním životní hodnoty tentokrát na ty skromější a základnější. Dostavuje se úleva.

Tak jo. Mám produkci. Už jsem asi velkej kluk, ikdyž se tak zatim moc necejtim, celkem to letí. Zvažuju, zda se mám prezentovat jako firma, nebo jako člověk. Dlouhý roky mám práce habaděj a žádný propagace nejsou potřeba. Natáčim i v zahraničí a daří se mi. Dělám věci poctivě, srdcem a kontakt se šíří sám. Objevuju další úžasnou metodu na cestě vpřed. Učim se i základy Tchaj-ťi, taky skvělá věc. No a Jóga? Neasi. Vystačim si s pozdravem slunci, ikdyž u něj někdy pěkně funim. Dělám si kapitánský průkaz, moře je pro mě nekonečná svoboda. Už nejsem sluníčkář a nořim se víc do hloubi sebe lačný po pravdě. Končí náš čtyřletý vztah. Když něco končí, tak je to vždycky smutný. Potřebuju se oklepat a najít další puzzle do mojí životní skládačky a tak absolvuju týdenní pobyt ve tmě, osmitýdenní tréning Mindfulness, roční výcvik Mužská síla a 880km dlouhou pěší pouť do Santiaga de Compostella. Řekl bych, že mě to posunulo. Zbystřily se mi smysly a víc vnímám to, co se děje teď. To je podle mě důležitý. Pak taky víc ochutnávám, cestuju a raduju se. A protože mám někdy na lidi vztek, tak se je učím milovat a pomáhat jim. Dělám nakonec web o své osobě. A dělám ho jinak. Ať to lidi inspiruje. Ať každej dělá to, co cítí. Ať se otevře a žije v pravdě sám k sobě a k ostatním. Chci cítit štěstí a spokojenost. Prej už to tady všechno je a stačí to do sebe nechat vstoupit.

Poznal jsem jednu Ženu, která mi změnila celej dosavadní život a jeho vnímání. Vážení, bylo jí patnáct let a já se do ní zamiloval. Asi rok jsem byl svědkem každodenních vnitřních duelů Rozumu se Srdcem. To už mezitím Julii táhlo na sedmnáct, takže se to vyřešilo samo. Něco Většího (nikoli to ve slipech) to tak asi chtělo. Objevil jsem díky ní uvnitř sebe uplně nový komnaty. Začal jsem skládat hudbu, zpívat na koncertech, ztvárňovat herecký role. Jakto? Co tak najednou? No, šlo to tak nějak samo. Asi proto, že jsem to chtěl dělat. Julie byla překrásná. Byla mladá a plodná. Když jsem si stoupnul do mluvící ohrádky soudní síně a ptali se mě, proč si chci vzít Julii za ženu, řekl jsem spontánně: “Protože ji miluju.” Netušil jsem, že státní orgán jako je soud spatří můj pocit jako zcela legitimní argument: “V pořádku. Kdybyste řekl, že je to kvůli tomu, že spolu čekáte miminko, tak to by se nám nelíbilo.” A bylo zplnoletněno a byla svatba. Svatba je podle mě uplně skvělej rituál. Musíte si s vaší vyvolenou totiž stoupnout před svý a její rodiče a taky před vaše a její nejlepší kámoše a slíbit jí lásku na celej život. To podle mě nejde udělat jako jen tak. Řekl jsem ano a řekl jsem to nahlas. Až se někdo zasmál. Nikdy jsem si podobnou věcí totiž nebyl tak jistej. Krásný opojení je to ta zamilovanost, viďte.

Narodila se nám holčička. Jasmína. Porod byl porod, ale už jsme se oklepali. Z větší časový perspektivy je ale všechno mnohem víc jedno. No a já teď pláču radostí z tý naší malý Božský nádhery minimálně obden. Občas pláču i smutkem, to když je toho na mě moc. Julie někdy říká, že jsem hysterickej. Kdybych měl říct něco (objektivně) za sebe, tak bych řekl: “Jó, to asi jó.” A taky někdy říká, že jsem sobeckej, ale s tim už teda tolik nesouhlasim, protože je to spíš sebeláska. Julie je nádherná. Takže mi zkrátka Život zavál nové priority a já musel přenastavit plachty. Moje Umělecká Duše se snaží vyvažovat pocity úbytků svobody a občas to bolí. Spatřuju teď v rodině a potomstvu posvátnost a hlavní smysl života. Vedle toho se chci umělecky vyjadřovat, chci tvořit a já mnoho děkuju, že mohu chytit štěstí za nohu.